Zmizelá Kutná Hora   »  Novinky

Zelenkova vila v Kutné Hoře

11. října 2017
"Objevil jsem kutnohorský Tugendhat," říká historik umění a památkář Aleš Pospíšil.
Opuštěná bývalá továrníkova vila v Masarykově ulici č. p. 453 v Kutné Hoře ukrývá smutné příběhy a osudy jejích stavebníků - manželů Gréty a Lea Reinigerových i kutnohorského rodáka, významného českého architekta, scénografa a designéra Františka Zelenky, který ji pro ně navrhl. Ve vile, kam se v březnu 1939 nastěhovali a kde plánovali vychovávat své děti, společně stárnout, měli příležitost pobývat pouhé tři roky. S židovským původem manželé Reinigerovi, stejně jako rodina Františka Zelenky, neunikli deportaci a krutému, nelidskému ukončení života v koncentračním táboře.

Jedinečné příležitosti vstoupit spolu s historikem umění a kutnohorským památkářem PhDr. Alešem Pospíšilem do objektu, který je veřejnosti běžně nepřístupný a téměř zapomenutý, schovaný před zraky lidí v zahradě při Masarykově ulici, využilo v neděli 1. října odpoledne kolem stovky zájemců. Akci v rámci Dne architektury Občanského sdružení KRUH pořádala Nadace Kutná Hora – památka UNESCO.

"Obvykle se vily nazývají podle příjmení jejích majitelů. Této vile se ale neoficiálně říká podle architekta Zelenky, který je jako scénograf a architekt dnes ve větším povědomí, než rodina Reinigerova," uvedl Aleš Pospíšil, ale připomněl, že i firma RESPO, zaměřená na výrobu textilního zboží, kterou rodina Reinigerů vlastnila, byla ve své době velmi proslulá.
"František Zelenka byl nejen významným architektem, ale také scénografem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Navrhoval interiéry pro pražskou smetánku a vedl rubriku o dobovém bydlení v prestižním dámském časopise Eva. Pro Jaroslava Ježka vytvořil Modrý salonek v pražské Kaprově ulici. Manželům Reinigerovým navrhl dvoupodlažní vilu ve stylu funkcionalismu. Suterén sloužil jako technické zázemí se sklepy, kotelnou, skladem uhlí, prádelnou, sušírnou a bytem domovníka. Ve zvýšeném přízemí byla kuchyň, jídelna, prostorná hala s přilehlou pracovnou a zimní zahradou. Byly tu pokoje členů rodiny, slečny vychovatelky, služebných a hostinský pokoj, do zahrady otevřená slunná terasa" konstatoval Aleš Pospíšil. Manžele Reinigerovi byli deportováni do koncentračního tábora spolu s ostatními kutnohorskými Židy v roce 1942, kde byli zavražděni.

Jak vypadala vila v letech 1939 až 1942, kdy ji ještě obývali, si mohli návštěvníci prohlédnout na papírovém modelu, který Aleš Pospíšil podle dochované projektové dokumentace sestavil. Pro lepší představu o původním využití jednotlivých místností byly pro návštěvníky k dispozici i další dokumenty, vytvořené ve spolupráci s grafikem Jiřím D. Dostálem. Součástí Zelenkovy vily byla řada technických vymožeností i zajímavých stavebních prvků. Například zimní zahradu oddělovala od pracovny oblouková stěna z luxfer, která zajišťovala zajímavý průchod světla do domu.

„Někdejší vytříbená funkcionalistická vila, která sloužila dalších čtyřicet let jako jesle, poté jako ústav pro mentálně a tělesně postižené děti, prošla řadou adaptací a přístaveb. Bohužel rok 1992 znamenal zánik nejzajímavějších prvků, které se ve vile nacházely,“ konstatoval Aleš Pospíšil, což způsobilo, že vila je doposud odbornou veřejností přehlížena. Velkých změn doznalo postupem času i bezprostřední a širší okolí vily. Ta byla postavená uprostřed dlouhé úzké zahrady, ve které se nacházel betonový bazén komponovaný architektem Zelenkou na osu zahradního průčelí. Zahrada je už částečně zastavěna. V okolí vyrostla panelová zástavba a trafostanice. Tichými svědky a pamětníky jsou vzrostlé stromy, které dodnes zkrášlují prostranství zahrady, plodí ořechy, jablka, která nikdo nesklízí. Zmapování dřevin a prvků v zahradě se ujala specialistka na zeleň Ing. Adéla Jiránková, která spolu s grafikem Jiřím D. Dostálem doplnila badatelský tým doktora Pospíšila.

"I když je vila ochuzena o ty nejcennější prvky, stále jde o stavbu, která má zachované všechny původní stěny, železobetonové stropy i vnější kamenný obklad stěn. V celém objektu se dochovala původní okna, včetně předokenních žaluzií s navinovacím systémem. Nebo pár vnitřních dveří s klikami, kterých se dotýkali ještě Reinigerovi, či vestavěné skříně s policemi a šuplíky pro ukládání jejich čistého prádla. Společně s dobovými stavebními plány, kde jsou například uvedeny typy podlahových krytin nebo formáty dlažeb a obkladů od firmy RAKO, by to byl velmi slušný základ pro rekonstrukci vily do původního stavu” vysvětlil kutnohorský památkář s tím, že významně přispět mohou především fotografie, které by dokumentovaly původní podobu stavby a vyzval pamětníky ke spolupráci: MŮŽETE I VY PŘISPĚT SVÝMI VZPOMÍNKAMI, DOKUMENTY, FOTOGRAFIEMI OBJEKTU? MŮŽE JÍT I O DOBU, KDY VILA SLOUŽILA JAKO JESLE V LETECH 1951–1992. DEJTE NÁM O TOM VĚDĚT NA ADRESU REDAKCE: redakce@obzorykutnohorska.cz.

“Přirovnání Zelenkovy vily ke slavné funkcionalistické památce, brněnské vile Tugendhat, je samozřejmě nadsazené, ale na druhou stranu některé rysy obě stavby přece jen spojují. Obě byly vystavěny v architektonickém stylu funkcionalismu, v nové čtvrti mimo historický střed města, obklopeny zahradou. Podobné byly osudy jejich majitelů, kteří je musely kvůli svému židovskému původu opustit. Shodné bylo podnikání obou rodin v oblasti textilního průmyslu a dokonce i jména majitelek – Gréta. Obě stavby byly na svojí dobu postaveny s velkorysými rozpočty. Například tehdejší hodnota Zelenkovy vily je odhadována na milion korun” vysvětlil Aleš Pospíšil s tím, že v současnosti pracuje na odborné studii, která shrne všechny informace získané průzkumem stavby i archivních dokumentů. O vile se bude také mluvit v příštím roce v Dačického domě, kde se připravuje jako téma roku architektura 1. republiky v Kutné Hoře. “Mým hlavním cílem je upozornit na tuto zapomenutou stavbu, která je významná nejen po architektonické stránce, ale i osudy jejích majitelů a architekta. Kutná Hora je městem slavných památek období gotiky a baroka, díky nimž je zapsáno mezi Světové dědictví UNESCO. Ale nacházejí se tu i méně známé objekty z mladší doby, které skrývají své dosud nepoznané hodnoty a silné příběhy” uzavřel Aleš Pospíšil.

Monika Pravdová

Zpět